Recenze Marvel Rivals: představ si Overwatch, ale složitější a plný fanoušků komiksových světů.

Ze začátku jsem si myslel, že Marvel Rivals je v podstatě jen přeznačený Overwatch – free-to-play PvP hero shooter. A do jisté míry to tak i je. Souboje působí jako MOBA, kde oba týmy neustále narážejí hlavami proti sobě. Úspěch spočívá v tom, že sejmeš Spider-Mana, Squirrel Girl nebo Marcuse Fenixe, a zatímco čekají na respawn, ty zabíráš klíčovou oblast nebo tlačíš vozík, zatímco tankující Hulk pohlcuje kulky svými bicepsy a John Marvel ostřeluje z dálky.

Čím déle jsem Rivals hrál, tím víc mi docházelo, že je to hlavně složitější a chaotičtější verze Overwatche. Je to hero shooter s překvapivou dávkou lesku a šarmu, to jo, ale zároveň takový, co mi v hlavě nezůstane ani chvilku – odklouzne, jako voda z Birdmanova peří. Chápu, proč je momentálně tak populární, ale zároveň to vlastně vůbec nechápu.

Kdykoliv dorazí hra spojená s velkou značkou, jako je Marvel, čekám něco průměrného. A Marvel Rivals v mnoha ohledech tak působí – jako výsledek korporátního plánu, který odškrtává všechny důležité klíčové fráze.

"Využijeme Marvel značku a vyděláme hromadu peněz vytvořením free-to-play hero shooteru, podpořeného obchodem, battle passem a skiny,"

říká tým při tření rukou. Pokud jsi fanoušek Marvelu, budeš pravděpodobně nadšený z možnosti hrát jako Groot a příliš tě nebude trápit ta "volitelná omáčka". Pokud ale Marvel nemusíš, jako já, těžko se dá oddělit to, co Rivals vlastně je: další splněná korporátní kolonka od NetEase.

Nicméně posuzovat hru pouze podle její korporátní identity by nebylo fér – a upřímně, nebylo by to ani spravedlivé, protože hra je ve skutečnosti dost solidní. Po stránce prezentace působí velmi uhlazeně. Hrdinové mají nádherný komiksový vizuální styl a při najetí na jejich miniaturu vyskočí s unikátními animacemi, které dodávají hře na osobitosti.

Od jejího vydání jsem se nesetkal ani s jediným problémem se servery, což je obdivuhodné vzhledem k tomu, kolik milionů hráčů je přihlášeno. Dokonce i matchmaking funguje bleskově – někdy najde další zápas během dvou sekund poté, co jeden skončí.

Na každém povrchu těch přiléhavých kostýmů je vidět další vrstva elegance a preciznosti. Postavy se otáčejí, přemety a raketové pohyby vypadají fantasticky. Zbraně vydávají uspokojivé pewpew, brnění Raccoon Lada září, když z generátoru vyskočí malé kousky výbavy. A Black Widow (ne, ne Widowmaker) má ten dokonalý zvuk, když přebíjí komoru své odstřelovačky. Po skončení hry tě přivítá tým nastoupený v linii, kde si jedním tlačítkem můžeš prohlédnout individuální momenty slávy každého člena. Vše je prezentováno s uživatelským rozhraním tak jemným a hladkým, jako by na něm pracovaly ty nejlehčí ruce.

Ale dost o tom, jak dobře hra vypadá – jak si vlastně stojí samotná akce? Na začátku najdeš 33 hrdinů, rozdělených do tříd jako Vanguard (Tank), Duelist (DPS) a Strategist (Healer nebo Support). Týmy se skládají ze šesti hráčů, přičemž si vybíráš svého hrdinu s cílem zabírat a držet cíle, tlačit vozík, nebo naopak bránit nepřátelskému týmu, aby s ním postoupil. Pokud jsi někdy hrál Overwatch, bude ti to připadat velmi povědomé.

Co mě však opravdu zaujalo při přepínání mezi desítkami postav v Rivals, je, jak dobře promyšlené jsou jejich schopnosti. Přirozeně, někteří hrdinové jsou silnější než jiní, ale většina z nich balancuje na hranici "příliš silní", aniž by skutečně byli přehnaní (až na Iron Fista, který si může jít stoupnout do koše). Díky tomu je spousta postav opravdu zábavná na hraní. Zvlášť mě baví Namor, mořský borec, který vrhá oštěpy a posiluje chobotnicové věžičky, které umisťuje na zem. Cloak and Dagger jsou také zajímavý koncept – hrdina dva v jednom, který se může kdykoliv přepnout mezi dvěma zcela odlišnými postavami, měnícími schopnosti od léčivých světelných po temně destruktivní.

Další zajímavou výhodou, kterou Rivals nabízí, je možnost "Teamup" s určitými hrdiny. Vybereš-li konkrétní kombinaci postav, které jsou zřejmě přátelé, získáš extra pasivní schopnosti, zcela nové dovednosti nebo upravené verze těch stávajících. Navíc je snadné zjistit, kdo se může s kým spojit – stačí se podívat do lobby před zápasem. Nemusíš tak detailně znát lore Hawk Tuaha nebo jak se jmenuje, abys těžil z těchto "výhod přátelství". Například já jsem si mohl zahrát s ledovou verzí Namorovy chobotnicové věžičky, protože další dva hráči se rozhodli propojit své kombinace.

Na druhou stranu, funkce Teamup má i své stinné stránky. Může tě přimět upravit týmovou kompozici na základě spojení, i když je to možná horší volba pro zápas samotný. Často jsem zažil situace, kdy jsme jako Teamup dostávali na frak, a když jsem se rozhodl vystoupit z této "konga", cítil jsem se špatně – hlavně proto, že to způsobilo rozpad týmu a narušilo jeho tok. Jako někdo, kdo bere tyto soutěžní hry možná až příliš vážně, jsem měl problém pochopit skutečné přínosy Teamupů a pravděpodobně bych potřeboval dalších 1000 hodin hraní, abych pochopil, které kombinace fungují nejlépe v metě.

Pro hráče, kteří neberou věci tak vážně, ale může být Teamup skvělým způsobem, jak si splnit fantazii – vidět své oblíbené Marvel postavy, jak společně bojují proti toxické atmosféře na internetu, jeden přesný skillshot za druhým.

Mít tak široký výběr hrdinů rozhodně ztěžuje volbu, obzvlášť když jsou mnozí z nich dost složití. Zatímco každou postavu v Overwatch jsi mohl většinou rovnou "vzít a hrát", Rivals do toho přidává trochu MOBA prvků. Už nesčetněkrát jsem zmáčkl F1, abych si zobrazil přehled schopností hrdiny, a pak jsem si musel dát chvíli pauzu na jejich pochopení. Thor má celou "ekonomiku kladiva" a i zdánlivě jednodušší postavy, jako Captain America, mají mini-schopnosti, které navazují na dovednosti, jež už jsi aktivoval.

Tohle všechno je skvělé pro hráče, kteří chtějí proniknout do složitosti hrdinů a hledat inovace, které změní herní metu. Co jsem ale zjistil, je, že většina mých zápasů se vyvíjí jedním ze dvou způsobů: buď s přehledem vyhráváme a já netuším proč, nebo dostáváme na frak a já opět netuším proč. Částečně to určitě souvisí se zkušenostmi, které se dají získat jen časem, zvlášť u kompetitivních her. Ale myslím, že za to může i hluboký výběr hrdinů a jeho složitosti. Zatímco Overwatch měl při startu jen 12 hrdinů, což usnadňovalo rychlé přepínání protihráčů, nesporná zábava a skvělý pocit z hraní Rivals jsou často brzděny jeho hloubkou.

Další problém, proč často nevím, co se děje, spočívá v samotných hrdinech. Většina z nich jsou "obyčejně" vypadající lidé v kostýmech nebo malá zvířata. I když jsou jejich siluety červeně označené, aby byli na bojišti lépe rozpoznatelní, stále je těžké je identifikovat v chaosu, kde Iron Man a Winter Soldier běsní a někde v pozadí žralok Jeff křičí "JDU NA TO!" a hází insta-kill bombu. Po několika kolech Rivals si pusť Overwatch a uvidíš, jak jasněji komunikuje, kdo je kde a co dělá. Prostě je to srozumitelnější.

Nicméně Marvel Rivals stále může být přístupným hero shooterem, který umožňuje lidem, kterým nezáleží na kompetitivním aspektu, prostě mačkat tlačítka a hrát za svalnaté postavy, co se objevují v kině stejně často jako Kojima 3D skenuje modely krásných lidí. Na tom není nic špatného! Naopak, myslím, že je to skvělé. Lidé si mohou hru zdarma zapnout a užít si ji, aniž by se cítili zneužití mikrotransakcemi, které zde nejsou nijak zvlášť agresivní.

Na druhou stranu je Marvel Rivals PvP hero shooter bez omezení, které má například Overwatch, a zápasy se kvůli tomu často mění v chaotické mixéry. Fakt, že si nedokážu vybavit jména map, je toho důkazem – obvykle bych měl na paměti jejich průhledy a úzká místa. Není tedy překvapením, že u téhle hry pravděpodobně nezůstanu. A pokud hledáš další "kompetitivní časovou past", myslím, že ty taky ne.